Jesenicko

„Zde tichne píseň má!“ napsal obdivně básník Jaroslav Vrchlický o Jesenicku, vrchovině kolem hradu Petrohradu na pomezí středních, západních a severních Čech. Jesenicko, prohlášené roku 1994 pro svůj jedinečný ráz přírodním parkem, je oblastí lesů, často k nerozeznání podobných lesům severských zemí, oblastí kamenů a romantických rybníků, drobných památek, tajemných pověstí nebo velkých archeologických nálezů – tím nejznámějším je Tleský poklad: konvice se čtyřmi sty skleněnými kroužky, které se ve středověku používaly místo peněz, objevená v 60. letech 20. století.

 

Při pohledu na Tleský poklad, vystavený ve vlastivědném muzeu v Jesenici, se člověk snadno zasní: Jaký to asi je pocit, objevit něco takového? Prozradíme vám, kde tu vzrušující odpověď hledat: Kousek cesty z Jesenice, v lesích kolem loveckého letohrádku Svatý Hubert, kde je podle jednoho starého příběhu ukryt pod kamenem s vytesaným symbolem levé ruky poklad v ceně poloviny království! Ten poklad hledali už mnozí, nikdo však zatím neuspěl. Kdo ví, možná to budete právě vy, komu se to podaří.

 

Pro koho neznamenají poklady jen zlato, ten jich na Jesenicku najde habaděj: Záhadné smírčí kříže, staleté památné stromy, lesní zákoutí tak půvabná, až si říkáte, jestli jste právě nepřekročil hranici skutečnosti a nevstoupil do děje jakési kouzelné pohádky… Ve stráních a skalách nalezne pozorné oko ústí temných štol a vstupů do úzkých jeskyní, které prý kdysi bývaly domovem trpaslíků. Je to pověst, pravda však nepřitahuje o nic míň: Štoly a jeskyně jsou památky na dávno zaniklou tradici dobývání drahých kovů, kterou připomíná i staré jméno Jesenického potoka – Zlatý. Dodnes lze v jeho písčitém dně nalézt tu a tam jemné zlaté šupinky.

Na přelomu 19. a 20. století přinesla Jesenicku věhlas těžba žuly – použita byla mimo jiné na stavbu monumentu císařovny Marie Terezie ve Vídni nebo mostu císaře Františka Josefa I. v Praze. Desítky kdysi rušných lomů a lůmků, dnes tichých, opuštěných a ukrytých v lesích, často zatopených a změněných přírodou v cenné přírodní lokality, jsou oblíbeným cílem romantických výletů, zvlášť lom u Bedlna s dvanáctimetrovou skalní stěnou a Rusalčím jezírkem, které má své jméno podle filmové adaptace Dvořákovy opery Rusalka, která se tady v 70. letech minulého století točila.

 

Jesenicko začali turisté objevovat už v 19. století, neboť tu našli mnoho lákavých míst, která stojí za to poznat, počínaje troskami středověkého hradu Petrohradu, které se tyčí na vrchu Všech Svatých nad rozlehlým petrohradským zámkem, někdejším honosným sídlem hrabat Černínů z Chudenic. Z časů, kdy na Jesenicku panoval tento šlechtický rod, pochází i zmíněný lovecký letohrádek Svatý Hubert, důmyslně vystavěný na průsečíku osmi lesních průseků, které lovcům sloužily k pozorování pohybu zvěře. Více než lovecké kratochvíli však dnes lesy kolem Svatého Huberta patří houbařům, kteří tyto lesy považují za učiněný ráj.

 

Jesenicko neoplývá velkolepými pamětihodnostmi, jeho půvab tkví v něčem jiném – baladické, poetické náladě, do níž se promítá i pohnutá historie tohoto kraje v bývalých Sudetách, jemuž se nevyhnula snad žádná z válečných hrůz, která se kdy přes Čechy přehnala. Jesenicko je stejně záhadné a krásné jako obrazy krajin od starých nizozemských malířů a člověk se tu snadno přistihne nad otázkou: Je to ještě pravda, nebo už sen? Byla to jen básnická fantazie, když Jaroslav Vrchlický o Jesenicku psal - „Ze strání mi vanul dech vánků večerních tu tajůplnou zvěst: nad tímto údolem bůh v tvůrčích plánech stanul a viděl dílo své a řek, že dobré jest!“ – nebo na svých cestách tímto krajem zaslechl v ševelení vánků ozvěnu příběhu o pánu Bohu, který po stvoření světa putoval v doprovodu andělů širými kraji a jeden den a jednu noc pobyli prý i na Jesenicku? Bůh s anděly tenkrát nocovali na kameni u Sosně, kterému se dodnes říká Boží a dosud nese otisky těl oněch nebeských bytostí. Je to pravda, nebo raději uvěříte, že podivuhodné tvary onoho kamene jsou výsledkem tisíciletého působení přírodních sil?